Vanitas 3

Eva Toulová je autorkou knihy Vanitas, příběhu o tom, jak se mladý Ondřej zamiluje do Smrti. Více o knize. Následuje ukázka z knihy.

,,No tak tohle už je vážně debilní!“ rozčiloval se Ondřej nad titulkem: Sebevražda studenta z nešťastné lásky. „To vážně nepochopím, co je to za blbce, co skáče pod vlak kvůli holce. No chápete to? Takovej mladej. Vždyť ten ještě nic o lásce neví.“ „A ani se už nedozví,“ vmísil se Eduard do Ondřejovy samomluvy možná proto, aby se neřeklo, že je brácha blázen, co hovoří sám k sobě. A nebo taky možná proto, že jej toto téma opravdu zajímalo. On sám byl poměrně čerstvě zamilovaný. Naštěstí šťastně. Ihned si vzpomněl na svou Kateřinu a zapřemýšlel se, jak by se zachoval on v nešťastníkově situaci. Ondřej z jeho slepého, nepřítomného pohledu vycítil, že kdyby ho jeho kráska nechala, objevil by se taky brzy v novinách. „Já tě nechápu. Koukej, co ta Katka s tebou dělá. Úplnej magor.“ „Říkal’s něco?“ „To je fuk,“ nechtěl se podruhé namáhat.
„A co ty? Pořád nikoho nemáš?“ staral se bratr.
„Ne. A jak se tak dívám na tebe, asi u toho zůstanu.“ „Už jsem ti říkal, že se ve středu ke Katce stěhuju?“ ledabylým tónem prohodil, i když mu radostí srdce celé hořelo. V takovém případě šel lehkovážný tón udržet jen stěží, a proto, aby nepokazil svůj herecký výkon výbuchem jásotu, nacpal si obličej do šálku s čajem. Vybral si ale špatnou příchuť. Lesní ovoce bylo na jeho vkus až příliš zákeřné, což zjistil poměrně pozdě. Zlomyslný čaj se rozhodl svého stvořitele nekrýt a dělal všechno proto, aby Eduarda prozradil. Snažil se mu natéct, kam se dalo a nepříjemně horkými výpary rozhýbat jeho předstíranou vyumělkovanou pózu. Ale marně. Byl moc vysoko na to, aby mu masku z obličeje strhl. Rozpálil se vzteky nejmíň na sto stupňů a proměnil se v páru. Páru, co nechtěla nechat faleš pod pokličkou. Tlačila ji ven stůj co stůj.
„Lháře nestrpím!“ vyhrožovala mu před obličejem horkou pěstí. Eduard nikdy moc rád saunu neměl. Proto povolil nátlaku a šel se mladšímu bratrovi přiznat. Zprvu se zdráhal, ale nestabilní ústa se začala rozjíždět do stran a bylo to tu. Úsměv.
„Tak co tomu říkáš? Budeš mít pokoj jenom pro sebe,“ prozářilo Eduardovské sluníčko kuchyní.
Zato Ondřej své pocity neskrýval: „To si snad děláš srandu ne? Ty se k ní budeš stěhovat? Vždyť ji sotva znáš, ty ses dočista zbláznil?“ Sluníčko zhaslo. Zatáhlo se, zamračilo a pak začaly létat blesky: „Známe se s Káťou až moc dobře! To tys s nikým čtyři měsíce ani nevydržel, tak mlč! Nic o tom nevíš! A vůbec, co je ti do toho? Je to snad moje věc, ne?“ „Tak proč mi to teda vůbec říkáš, hm?“ Eduard sjel bratra patetickým pohledem a posměvačné dodal: „To ty u rodičů zůstaneš navěky!“ S pocitem vítězství, že ubránil svou lásku před nepochopením, praštil poloviční silou vratkými dveřmi od pokoje, které toho už zažily opravdu spoustu. Za nimi už nebyl nikdo, kdo by mu kazil dnešní radostné milostné počasí, tak za chvíli zase zářil jako slunce.
Zato Ondřej měl pořád vichřici v hlavě. Ten, na koho ji chtěl vypustit odešel a ona se teď uvnitř vzbouřila a trhala svého pána. „Ta jeho směšná láska! Čtyři měsíce! Co to je? Po prvních čtyřech dnech se vrátí domů. Ne-li dřív. Kdo by to s ním taky dýl vydržel. To jen já jsem takovej blbec.“ Dopil svůj přeslazený čaj s příchutí lesního ovoce, ze stejně zlomyslné várky jako ten, jaký pil Eduard.