Vložil/a redakce, 9. Leden 2010 - 11:41
1. kapitola - Do králičí nory
Alenka - dokud ještě byla s rodiči ve své rodné Anglii, říkali jí Alice - už začínala mít dost toho nečinného sedění vedle sestry na břehu řeky: jednou nebo dvakrát nahlédla do knížky, kterou sestra četla, ale tam nebyly vůbec žádné obrázky nebo rozmluvy - "a co je po knížce," myslila si Alenka, "ve které nejsou obrázky, ba ani rozmluvy?" Přemýšlela tedy - jak nejlépe mohla, neboť byl horký den, a to ji dělalo ospalou.
A hloupou - stojí-li pěkný věneček za to, aby vstala a sbírala květinky, když tu náhle kolem ní přeběhl Bílý Králík s červenýma očima. V tom nebylo nic tak velmi podivuhodného; a Alenka v tom neviděla nic tak velmi zvláštního, ani když slyšela, jak si Králík k sobě říká: "Bože, bože! Bože, bože! Já jistě přijdu pozdě!" (Když o tom přemýšlela později, napadlo jí, že se nad tím měla pozastavit ; v tu chvíli se jí to však zdálo docela přirozené.) Ale když Králík skutečně vytáhl hodinky z kapsičky u vesty, podíval se na ně a pospíchal dále, vyskočila Alenka údivem, neboť jí prolétlo hlavou, že nikdy předtím neviděla králíka, který by měl kapsičku u vesty, neřkuli hodinky, které by z ní mohl vytáhnout; a hoříc zvědavostí, běžela za ním přes pole a naštěstí doběhla ještě včas, aby viděla, jak vskočil do velké králičí díry pod mezí. Alenka ani chvíli nemeškala a vskočila za ním, aniž jen zdaleka pomyslila, jak se kdy opět dostane ven. Králičí díra vedla zpočátku přímo jako tunel a pak se za hnula dolů; tak náhle, že než mohla Alenka uvážit, nemá-li zastavit, shledala, že padá do jakési velmi hluboké studny.
Bud' byla ta studna velmi hluboká, anebo Alenka padala velmi zvolna, neboť měla při tom padání dosti času, aby se ohlížela kolem sebe a uvažovala, co se stane dále. Zprvu se pokoušela podívat se dolů pod sebe, aby se přesvědčila, kam padá, ale bylo příliš temno, než aby něco viděla. Začala se tedy ohlížeti po stěnách studny a zpozorovala, že jsou na ní samé kuchyňské police a přihrádky na knihy; tu a tam visely na hřebíku mapy a obrazy. Jak letěla mimo, vzala si z jedné poličky skleničku s nálepkou: MERUŇKOVÁ MARMELÁDA; avšak k jejímu velkému zklamání byla sklenička prázdná. Nechtěla ji zahodit ze strachu, že by mohla někoho zabít, tak se jí podařilo postavit ji zase na jednu poličku, podle níž padala. - "Nu," pomyslila si Alenka, "po takovémhle pádu si z toho už nic nebudu dělat, spadnu-li doma ze schodů ! To se budou doma divit, jak jsem statečná! Hm, ted' bych už neřekla nic, ani kdybych spadla ze střechy!" (Což bylo velmi podobné pravdě.)
Dolů, dolů, dolů! Nebude tomu padání nikdy konce? "To bych ráda věděla, kolik mil už jsem proletěla," řekla nahlas. "Musím se už blížit středu Země. Počkejme: to by bylo, myslím, 4000 mil..." (jak vidíte, Alenka se ve škole naučila celé řadě takovýchhle věcí, a ačkoli toto nebyla zrovna nejlepší příležitost, aby se blýskala svými vědomostmi, jelikož tu nebylo nikoho, kdo by ji poslouchal, přece si myslila, že je dobře něco si zopakovat) - "ano, to bude tak asi správná vzdálenost, ale pak bych ráda věděla, na kterém jsem se to octla stupni zeměpisné šířky a délky?" (Jak vidíte, Alenka neměla ponětí, co je to zeměpisná šířka a délka, myslila si však, že jsou to krásná velká slova a že se vyjadřuje učeně.) Po chvíli začala opět: "To jsem zvědavá, zdali proletím skrz celou Zemi! To bude legrace, až vyletím mezi lidi, kteří chodí vzhůru nohama! Jakpak se jim jen říká... antipatové, myslím" - (jak vidíte, zaslechla kdysi, že se protinožcům říká antipodové, a špatně si to zapamatovala; ani jí samotné to však neznělo správně a byla, panečku, ráda, že ji tentokrát nikdo neposlouchal, protože je to velká ostuda, blýskat se cizími slovy a neumět jich. užívat) - "ale to se jich budu muset zeptat, jak se ta země, kde vypadnu, jmenuje. Prosím, milostivá paní, jsem to na Novém Zélandě, nebo v Austrálii?" (A pokusila se při tom oslovení o zdvořilou poklonku; jen si představte, jak děláte poklonku, padajíce z třetího patra! Myslíte, že byste to dovedli?) "A za jak hloupou malou holčičku mne budou mít! Ne, to nepůjde, ptát se; snad to někde uvidím napsáno.
Dolů, dolů, dolů. Nic jiného se nedalo dělat, Alenka tedy brzy začala znovu mluvit. "Minda se po mně jistě dnes bude shánět!" (Minda byla Alenčina kočka.) "Doufám, že nezapomenou při svačině na její misku mléka. Mindo, drahoušku, kéž bys tu byla dole se mnou! Ve vzduchu sice, myslím, nejsou žádné myši, ale mohla bys tu chytit netopýra a to, víš, je skoro jako myš. - Ale jedí vůbec kočky netopýry?"
A tu začala být Alenka trochu ospalá a počala si odříkávat: "Jedí kočky netopýry? Jedí netopýry kočky?" a někdy: "Jedí netopýři kočky?" a1e jelikož, jak vidíte, nedovedla odpovědět ani na jednu, ani na druhou otázku, bylo to celkem jedno, jak ji položila. Cítila, že usíná, a právě se jí začalo zdát, že se vede za ruku s Mindou a ptá se jí velmi vážně: "Nuže, Mindo, řekni mi pravdu, jedlas někdy netopýra?" - když tu najednou buch! - dopadla na hromadu suchého listí a bylo po pádu.
Alenka si ani trochu neublížila a v mžiku byla na nohou: pohlédla nad sebe a kolem sebe, nad ní bylo temno a před ní nová dlouhá chodba, v níž ještě zahlédla pospíchajícího Bílého Králíka. Nesměla ztratit ani vteřinu: jako vítr se pustila za ním a doběhla k němu dosti blízko, aby slyšela, jak si povídá, zahýbaje kolem rohu: "U mých uší a vousů, jak je pozdě!" Byla těsně za ním, když zahnula kolem rohu. Králík se jí však náhle ztratil z očí. Byla v dlouhé nízké síni, osvětlené řadou lamp, visících ze stropu.