Zelený svetr, sbírka bez příkras

Sbírka, která se snaží nahlížet na realitu novým způsobem. Sbírka, jež vám představí ostravské prostředí z nové perspektivy. Sbírka zakládající se na zkratkovitosti a holých větách. Takto bychom mohli krátce charakterizovat sbírku Petra Hrušky, která rozvíjí nové postupy v českém básnictví.

Sbírka Zelený svetr shrnuje tři básnické sbírky – Obývací nepokoje (vyšla samostatně v roce 1995), Měsíce (1998), Vždycky se ty dveře zavíraly (2002) a prozaický soubor Odstavce. V Hruškových básních se silně projevuje nesentimentální vidění světa a silná zkratka. Patos se nedostává ke slovu, místo něj jsou verše holé a bez příkras, u slov jsou hlavní významy a ne jejich kupení. Slova jsou často nesouvislá, díky nim dokáže básník vystihnout skryté drama:

Pondělí
Ve výkupu lahví
plno prázdna.
Svatby. Rozvody.
Nepochybné důvody.
Život všemi prostředky.
Sami.
Se svědky.

Prostředím je ostravské velkoměsto, které už samo o sobě nenabízí příliš možností k optimistickému veršování. Básník tak ukazuje svět bytů a hospod, který zná ze své zkušenosti. Sám o svém městě říká: „A pak, Ostrava není žádné město, leda tak místo, kusy místa, na kterých se děje naše pobývání, kusy místa s obživou, propojené lokálkami a bludnými autobusy…“ Při popisu tohoto světa dává důraz na detail bez obalu. Básníkovýma očima vidíme, jak si žena v kuchyni sundává punčochy, na kredenci se válí otvírák na konzery, venku pulsuje ulice, přes židli visí obnošený svetr… Básník ale na něco stále čeká – na to, jak bude naplno existovat v této chvíli. Čtenář si takto uvědomuje, že nejpůsobivějšími věcmi jsou zároveň ty nejjednodušší.

Rodinné domky
na sníh vyběhne světlo z předsíně
a zimomřivě se venčí poblíž
ve dveřích na chvíli
stane chlap
černý jak vrah
černý jak březnová noc dál od domu
zajde
někde zevnitř
ozve se křik
pak nekončící hovor

Jeho básně tedy mají v sobě víc než pouhý popis a záznam – zachycují především okamžik skrytého napětí. Petr Hruška svede ve všedních chvílích zachytit ještě cosi jiného, než co lze uvidět na první pohled. Autor věří v každodenní realitu: s ní a skrze ni se lze domluvit. Dřívější generace měla realitu pouze v podobě jakýchsi přízraků, které vytvářel komunistický režim stálým zamlžováním skutečnosti. Hruška cítí, že když sedí ve svém pokoji a dívá se oknem bytu ven, že je svobodný a že vidí realitu takovou, jaká je. Co je však realita?