Jméno Karla Havlíčka Borovského zná zřejmě každý, kdo prošel základní výukou české literatury. Byl uznávaným bojovníkem za česká národní práva, který vynikal svou čestností i nesmlouvavostí. Lid ho proto právem miloval. Když v roce 1856 zemřel, zůstal po něm jediný potomek – Zdenka, která se stala dcerou národa.
Román Zakázaná láska nás přivádí do Rakouska-Uherska v době, kdy již ze Zdenky vyrostla mladá slečna, která začíná chodit na plesy a poohlížet se po vhodném ženichovi. Bydlí u rodiny doktora Braunera, který ji ovšemže vodil pouze na plesy vlastenecké, aby si tam vybrala budoucího muže – pravého vlastence.
Jenomže se říká: lásce se nedá poručit. Stejně jako se ona slavná Shakespearova dvojice do sebe zamilovala přes protesty rodičů, tak i Zdenka odevzdala své srdce Kvidovi, rakouskému důstojníkovi polského původu. Jejich vztah vyvolal pozdvižení ve společnosti českých vlastenců, kteří nedokázali pochopit, jak se ona Zdenička, kterou oni šatili a živili z peněz vybraných při veřejné sbírce, mohla zaplést s takovým baronkem!
Odehrávalo se v ní něco zvláštního. Najednou neměla chuť pronést něco prostořekého či veselého, čemu by se hlasitě zasmáli, jak to často dělávala při styku se svými obdivovateli a přitom se jim trochu posmívala. (…) Ale když pohlédla na Kvida, na jeho tvář, oddané oči, pěkné rty, světlé vlasy, byla ochotna zapomenout na Braunerovi, na Betty a na všechno. V nehostinném altánu prožívala něco, co dosud takhle silně nikdy nezažila. Nemohla se tomu ubránit, vlastně nechtěla se bránit…
Jak vidíte, kostra děje je jednoduchá a v literatuře zřejmě věčná: lásce se do cesty kladou překážky a zamilovaní se s nimi musí nějak vyrovnat. Více než děj je důležité prokreslení psychologie hlavní postavy. Ta byla nejdříve pyšnou slečinkou, která si ráda pohrává s mladými muži, poté je však překvapena, jak hluboký může být vztah s oním tajuplným cizincem. Ano, Kvido pro ni zůstane něčím nedosažitelným.
Nepřestane však po něm toužit ani tehdy, když je nucena kvůli pomluvám z Prahy odjet na venkov. Tehdy pochopí, jací jsou vlastně ti milí lidé, kteří ji obklopovali: jejich přehnaný zájem byl způsoben pouze touhou po senzaci, nikoliv z lítosti či obdivu. Od Zdenky stále něco očekávají, a pokud se ona zachová jinak, pak na ni hází bláto:
„Rozumíte, rakouský důstojník! Dcera Karla Havlíčka a tahá se s nějakým Rakušákem. To je dneska svět.“
„Mládí se kouká očima, ale hlavně tuhle –“ poklepala si žena na hruď – „srdcem.“
„Myslíte, paní, že národ, tedy my všichni jsme sbírali krejcary na její věno proto, aby si užívala s rakouským důstojníkem?“ Vydechla a dodala: „Povím vám, z takovýho chování mi naskakuje husí kůže.“
Lidé 19. století se nijak nelišili od těch dnešních, což je pravda často opakovaná: člověk se nemění. Hlavní zlom v románu nastává tehdy, když se Zdenka rozhodne nehrát onu falešnou hru na dobrou vlastenku. Rozhodne se s Kvidem zůstat, avšak do osudu opět zasáhne nemilá souhra náhod… Jakých? To si můžete již přečíst sami. Román ve své jednoduchosti skrývá zvláštní krásu díky až dětinskému vnímání světa, na který se nahlíží z pohledu dospívající dívky. Velikým kladem je pokus o nástin historických poměrů tehdejší doby i počátků české emancipace u nás. Autor si však mohl více pohrát s detaily a využít široké škály prostředků, jak text ozvláštnit po formální stránce.
Pár slov a autorovi:
Miloš Smetana působil dlouhá léta jako televizní dramaturg, na televizních inscenacích a seriálech spolupracoval s našimi předními scenáristy. V poslední době se dramaturgicky podílel například na populárním seriálu Jana Míky Život na zámku. Je autorem asi třiceti televizních a rozhlasových her, které byly úspěšně uvedeny doma i v zahraničí. Patří k nim i televizní film Principálka. Právě k postavě neobyčejné divadelní direktorky Elišky Zöllnerové se autor vrátil a literárně ji zpracoval v knize Principálka. Jeho důvěrnou a zasvěcenou znalost divadelního a televizního prostředí dokládají mimo jiné i jeho další knihy Sokyně, Hlavní role a Ředitel zeměkoule (všechny tyto publikace vydalo nakladatelství Motto).