Vložil/a Marta Š., 11. Červenec 2010 - 21:50
Každý z nás dokáže vyjmenovat alespoň některé hry, které nenapsal nikdo jiný než spisoval s velkým „s“ Karel Čapek. RUR, Matka, Bílá nemoc... to je jen zlomek z tvorby tohoto velikána české literatury. Nakolik dobře ale znáte i jeho hru Věc Makropulos? A proč jí není často věnováno tolik pozornosti, které se těší jiné Čapkovy hry?
Věc Makropulos (1922) je utopická komedie o třech dějstvích s přeměnou. Zápletka je zde téměř detektivní: na scéně se objevuje oslňující slečna Emilia Marty, která je záhadně obeznámena s událostmi, které se staly více než před sto lety. Všichni muži touží po její náklonnosti a zároveň chtějí odhalit její tajemství.
Záhada je rozluštěna až v závěru hry: Emilia vlastní recept na nesmrtelnost. Ta je stejně jako výroba robotů zásahem do přirozeného života – nepřináší štěstí, ale jen prázdnotu a nudu.
Jak to u děl bratří Čapků bývá, řeší se tu důležité nadčasové problémy. Tím je ve hře Věc Makropulos otázka, kdo má právo na nesmrtelnost.
Postava jménem Vítek ji chce obdarovat celé lidstvo, jiná postava (baron Prus) ji chce vyhradit pouze aristokratům. Hádka je nakonec vyřešena poněkud zjednodušeně – iluze věčného života se rozplývá a pergamen s receptem na dlouhověkost je spálen.
Autor se tak elegantně vyhýbá rozhodnutí, jak by lidstvo dopadlo po zveřejnění tohoto velikého objevu. Trošku vám tento postup připomene Platónův spis Kratylos, kde je rovněž spor hlavních protagonistů nevyřešen, avšak v obou dílech je důležitější nastolení problému, než samotné vyvedení všeobecně platného závěru.
Zajímavostí je, že stejně jako v RUR je i zde uplatněna spousta narážek a „zadržovaných“ sděleních. Divák od začátku tuší, že zpěvačka Martyová není obyčejná žena, ale že „něco“ ví. Jemnými narážkami je čtenář – respektive divák – udržován v napětí a může si dopředu sám vytvářet svůj příběh, který lze pak přetvářet na základě nových informací.
Věc Makropulos patří mezi uzavřené texty, které sice určují svého modelového čtenáře, avšak přesto u nich lze stanovit základní objektivní interpretaci. Tou je snaha o varování lidstva před zkázou, kterou si můžeme my sami přivodit touhou po nových vynálezech a objevech.
Hra nedosáhla takového úspěchu jako RUR nebo Ze života hmyzu, spíš ji proslavila Janáčkova opera, která věrně zachovala obrysy Čapkova díla.
U první zmíněné hry bylo novum již samotné předvedení života nelidí, tedy robotů. U druhého tzv. problémového dramatu nás bratři Čapkové zavádí do světa motýlů, brouků, mravenců, kteří představují lidské nectnosti a rovněž režim totality, zatímco jejich pozorovatel – člověk – je symbolem lidství. U obou dramat můžeme obdivovat zajímavý děj, skvěle vystavěné dialogy, cit pro dramatickou zkratku.
Naopak Věc Makropulos není – lidově řečeno – nic nového pod sluncem. Téma nesmrtelnosti se v české literatuře objevuje již dříve (např. povídka Věčné mládí od F. Langera), navíc jsou některé dialogy rozvláčné a jako by neměly onu jiskru, která by nutila čtenáře či diváka „hltat“ jednu repliku za druhou.
Na obranu této hry můžeme vyzdvihnout její myšlenkovou hodnotu a snahu poučit člověka, přestože autor dobře tuší, že je nepoučitelný. Což můžeme vidět z událostí posledních dnů, kdy se mořem valí litry ropy a jinde se zase zabíjí malé děti ve jménu vyšších ideálů.
Ukázka:
KOLENATÝ: Tak vidíte, pánově. Musíme se nějak dohodnout mezi sebou. Co s tím uděláme?
VÍTEK: Zveřejníme věc Makropulos!
KOLENATÝ: Nono, to snad ne!
VÍTEK: Dáme ji všem! Dáme ji lidstvu! Všichni, všichni mají stejný nárok na život! Ah bože, žijeme tak krátce! Jak je to málo, bože jak je to málo být člověkem!
(…)
PRUS: Pánové, zvláštní… náhoda nám dala do rukou jisté tajemství. Jde tu patrně o prodloužení života. Řekněme, že je to možné. Nikdo z nás, doufám, toho nemíní zneužít pro sebe.
VÍTEK: To právě říkám! Musíme prodloužit život všech!
PRUS: Ne. Jenom život silných. Život nejschopnějších. Pro obyčejnou lidskou chamraď je i ten jepičí život příliš dobrý.
VÍTEK: Oho, dovolte!
PRUS: Prosím já se nechci hádat. Dovolte, obyčejný, malý, pitomý člověk vůbec neumírá; malý člověk je věčný i bez vaší pomoci; malost se plemení bez oddechu jako mouchy nebo myši. Jen velikost umírá. Jen síla a schopnost umírá, neboť se nenahradí. Snad je v našich rukou ji udržet. Můžeme založit aristokracii dlouhověkosti.
(…)
VÍTEK: Jen až by si ta luza přišla pro své právo na život!
PRUS: Ne, ale pro jejich právo na život. Čas od času by jich pár zabila. Co na tom? Revoluce je právo otroků. Ale jediný možný pokrok světa je nahradit malé a slabé despoty silnými a velkými despoty. Privilegovaná dlouhověkost, to je despocie vyvolených. To je… vláda rozumu. Nadlidská autorita vědění a výkonnosti. Vláda nad lidmi. Dlouhověcí se stanou nespornými vladaři lidstva. Máto to v rukou, pánové. Můžete toho zneužít. Řekl jsem vše.
(Čapek, K. Věc Makropulos. In Dramata. Praha: Československý spisovatel, 1995, s. 250–253)