Rozprava o zdviži

Věra Linhartová je považována za zakladatelku české experimentální prózy. Její prózy jsou nesyžetové, bez pevného děje, přitom jemné a kultivované, s množstvím kulturních narážek, na pomezi imaginace a reality – stojí tedy na opačném pólu než syrové záznamy Jana Hanče.

Příznačným autorčiným postupem je problematizace příběhu. Někdy se dokonce mluvčí po počátečních érách nedostane k pokračování, neboť vysvětluje různé okolnosti a eventuality, zpřesňuje je, zamýšlí se nad svým výkladem i nad sebou, a příběh zůstane neukončen.

Dochází zde k nečekanému střídání vypravěčů nebo er-formy a ich-formy. Některé postavy dokonce ožívají teprve poté, co bylo vysloveno jejich jméno – jsou zrozeny vlastně z jazyka.

Těmito prostředky navazuje Linhartová hlavně na prózy Wernerovy a Součkové. Narušuje v nich zaběhanou iluzívnost vyprávění. Podtrhují ne-skutečnost vyprávěného děje, upoutávají tedy pozornost k textu jakožto umělé, vytvořené fikcí. Poručování literárních pravidel čtenáře soustavně znejišťuje.

Próza Rozprava o zdviži (1965) je vlastně literární koláž, která zaujímá v díle V. Linhartové spíše střední pozici, a to chronologicky i vývojově. Stojí někde mezi ještě převážně epickou, dějovou strukturou prvních textu a diskontinuitou a alogičností textů pozdějších, které jsou protkány komentáři, úvahami a esejistickými prvky.

Evidentní je zde souvztažnost mezi Rozpravou o zdviži a Wernerovou Hrou doopravdy, a to hojnými tématickými parafrázemi i formální uspořádáním textu – jeho rozdělením na dva díly i předstíráním jakési divadelnosti. „Hra“ je jedním z příznačných motivů textu, jakýmsi opisem fantazie a svobody, hlavně svobody umění.

Hra je postaven proti druhému, protichůdnému motivu – motivu pořádku a řádu, reprezentovaném logikou, systematičností atd. Oboustranné prolínání a zápasení těchto dvou principů tvoří základní dynamiku textu.

Princip hravosti zde zastupuje dětská postava dívky jménem Hillborg a princip řádu stárnoucí lingvista Nesvel.

První oddíl je jakýmsi úvodem, v němž vypravěč hovoří obecně o postavě a o místě, kde se bude „děj“ odehrávat. Přitom se neubrání mnoha odbočkám.

Hned v úvodu předznamenává, z jakého místa bude on sám na vše pohlížet: „Zajímalo by mě - myslím na to už delší dobu – jak by se asi jevil svět při pohledu z výtahu. Mám při tom na mysli takovou nepřetržitou řadu kabin POUZE PRO JEDNU OSOBU? které se obecně říká páternoster. (…)

Právě z takového výtahu jsou tedy pozorovány všechny následující úvahy, příhody a děje. Tím by snad také bylo lze omluvit jejich pohnutost, kdyby vám popřípadě začala být nápadná. (…)

Tak to bychom tedy měli dějiště naší rozpravy.“

Hlavní postavu tato próza vlastně nemá – přední místo je vyhrazeno pro vypravěče.

Tato „postava“ – nahrazující vlastně částečně antický chorus – je na začátku vyprávění nejsvrchovanějším tvůrcem celého příběhu i postav, ona vyvolává lidi z nicoty a vytváří příběh z prázdna. Později ale tato postava ustupuje v ději stále více do pozadí. Jejím úkolem je vlastně stát se v průběhu hry z tvůrce všehomíra jeho pomocným zřízencem.

V oddílu nazvaném Děj přebírá hlavní roli pan Jesvel. Vypravěč o něm říká: „Hlavní postava děje, pan Jesvel, není během představení více méně ani okamžik při sobě. Je to postava, která o sobě většinou neví a podle toho jedná.“ Tento pan Jesvel bydlí na okraji „jednoho velkého města“ u své tetičky a strýce a je zaměstnán jako pomocná síla v jazykovém oddělení Československé akademie věd. Zde pracuje na velkém mnohojazyčném universálním slovníku, ale pouze jako jeden z posledních externích pracovníků. To mu nebrání, aby celý život zasvětil lingvistickému bádání, což se – bohužel – projevuje i v jeho soukromí.

Když se někdo v jeho okolí dopustí nějaké chyby ve slovním projevu, pan Jesvel se ihned rozčílí. Cílem jeho poučování se proto stává mladičká dívka Hilleborg, které se jeho teta a strýc po válce ujali. Jejich rozhovory proto vypadají takto:

„A nezlobíš se už na mne?“ Nádoba přetekla. „Kolikrát jsem ti říkal, že spojku a nikdy nedáváme na začátek docela první věty, pokud jí bezprostředně v rozhovoru něco nepředcházelo. Že to není žádná uvozovací spojka, ale prostinká spojka slučovací, která si nezbytně žádá před sebou něco už řečeného, aby to spojila s následující částí věty nebo
s celou další větou. Ale říkat něco tobě – je jako házet hrách na stěnu…“

Pan Jesvel se nakonec částečně vymaní ze světa logického řádu a stane se překvapivě vychovatelem v domově pro opuštěné děti. Zde je mu sděleno, že Malá mořská víla - Hilleborg zemřela na zápal plic. Umírá tak nejsmutnější a zároveň nejhravější postava.

Tímto končí druhý oddíl a následuje Průvodní list dramatickým představitelům Rozpravy. Jedná se o autorčinu úvahu, v níž ukazuje, jak snadno by se z rozpravy dala vytvořit divadelní hra. Dokonce do podrobností líčí i výtvarné řešení scény.

Pokud vás toto zajímavé experimentální dílo zaujalo, pak stačí zajít do nejbližší knihovny a daný titul si tu vypůjčit. Poté se můžete jen podivovat, kam až dokáže autorka ve své próze zajít.

A třeba se vám podaří i zodpovědět otázku: má vůbec literatura nějaké hranice?