Vložil/a Marta Š., 6. Květen 2010 - 16:55
Kde je zakopán pes je druhým z Kohoutových memoárománů (prvním memoárománem byla kniha Z deníku kontrarevolucionáře). Dodnes patří mezi velmi populární díla druhé poloviny 20. století. Čím je tato kniha tak jedinečná? A proč po jejím přečtení řada čtenářů změní své smýšlení o době celkem nedávné?
Kohout psal tento memoáromán od 6. července 1984 do 3. února 1985 převážně v San Nazzaru v Tessinu a ve Vídni. Nejdříve vyšla německá verze, kde obě časové roviny vyprávění byly rozpleteny a celý příběh byl napsán v časové posloupnosti, aby se v něm vyznali čtenáři neznalí událostí v Československu. Druhého vydání se knížka dočkala v českém exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem, ve svobodném Československu byla publikována v roce 1990.
Autor zde ve formě deníkových záznamů popisuje své životní osudy po okupaci v srpnu 1968 a v období tzv. normalizace. Přibližuje čtenáři nerovný soubor disidentů s totalitním režimem, tedy těch, kteří nesouhlasili s okupací v srpnu 1968 a kteří zorganizovali Chartu 77 jako vyjádření nesouhlasu s režimem.
V lichých kapitolách jsou detailně popisovány jednotlivé události a konflikty, přičemž v popředí stojí hlavní hrdina – autor samotný. Je sledován, vydírán a vystaven psychickému nátlaku. Bojuje o svá lidská práva a je pro čtenáře jediným soudcem a měřitelem hodnot. V sudých kapitolách je použita retrospektiva, v níž se autor vrací k událostem od počátku 60. let až do začátku příběhu první časové roviny. V závěru knihy splývají oba časové plány. Čtenář již ví, kde je zakopán otrávený jezevčík, i to, kde je zakopán pes totalitního režimu, doby bezmoci a beznaděje.
Celý příběh je vyprávěn jezevčíkovi jménem Edison Venor, který věrně provází manžele Kohoutovy v nejtěžších chvílích komunistického režimu v Československu po okupaci Rusů. Dozvídáme se o osudu mnohých spisovatelů a herců, kterým byla zakázána činnost, neboť nesouhlasili s neprávem.
V knize se dozvíme, jak neznámá osoba začala Pavla Kohouta a jeho ženu vydírat, jak jim někdo zapálil dům na Sázavě, jak vedli marný boj s StB a jak se vše změnilo srpnem roku 1968. A také to, proč se Vlasta Chramostová musela uchýlit společně s Kohoutem, Havlem a Landovským k bytovému divadlu, jedinému záchytnému bodu v nekonečném souboji s mocnými.
Kniha obsahuje tolik informací, které se v často nudných učebnicích dějepisu nedozví obyčejný člověk, který onu dobu nezažil na vlastní kůži, že po jejím přečtení budete nabiti dojmy, nenávistí, úžasem i úlevou, že je vše z toho za námi.
Nebo snad není?
Jako perličku na závěr uvádím rozhovor redaktorky Stejskalové s ředitelkou Hořínkovou:
Otázka: „A jak bys dětem přiblížila člověka, který dokázal v oněch letech zradit svou vlast, poplivat a pošpinit vše, na co kdysi přísahal?“
Odpověď: „Pověděla bych jim příběh o člověku, který byl a je schopen dělat za peníze snad všechno – krásnými a vzletnými verši opěvovat lásku k rodné zemi a jejímu lidu, ke straně, nebo se spojit s naším úhlavním nepřítelem a vydávat knihy a nechat si vyplácet honoráře kapitalistickými institucemi za to, že mu tyto poskytnou prostor při špinění našeho režimu a socialistického státu, nebo za to, že podpoří reakční živly na Západě jako jeden z původců Charty 77. Bylo by to vyprávění o Pavlu Kohoutovi.“
(Kohout, P. Kde je zakopán pes. Praha: Paseka 2002, s. 116)