Vložil/a Marta Š., 31. Květen 2010 - 14:31
Sbírka Hradní věž (1940) je blízká spirituální poezii a je jednou z vrcholných děl Viléma Závady. Stěžejními body je zde ztracený ráj spojený s rodným ostravským krajem (např. báseň Uhelný kraj), svět jako očistec a znepokojující vidiny lidské duše.
Současný život je popisován s pocitem úzkosti a hrůzy. Člověk žije pouze na troskách ráje, který je zničen moderní civilizací, a tak je země „hvězda ze všech nejkrásnější“, ale zároveň také „ze všech nejstrašnější.“ Také se zde objevuje pár narážek na válku, která je zlo postihující celé lidstvo jako trest boží. O své době hovoří lyrický mluvčí jako o temném stoletím, které je „osvěcované ohni války.“
Mimo motiv světa jako očistce je zde také častý motiv duše, která se svíjí a jde na pranýř. Ocitá se tak v jakési „mučírně“, což je tento svět-očistec. Cítí věčnou bolest, ale zároveň také blaho. To souvisí s představou ráje, v němž duše získá věčné spasení a bude osvobozena od pozemských strastí.
Ladění veršů je spíše pesimistické a melancholické. Sám lyrický nedoufá v lepší budoucnost – ráj je pro něj příliš vzdálen a tento svět mu nenabízí žádnou útěchu. O svém životě říká:
Zpěv ropuch –
nářek mých zašlých let.
Zpěv ropuch –
věštba mých příštích let.
Ve druhém oddílu sbírky se objevuje láska, a to v podobě erotické i mateřské. Ta představuje kladnou hodnotu, která jako jediná dokáže překonat veškeré životní kotrmelce a pády. V očích cudné ženy objevuje lyrický mluvčí ztracený ráj. Je ale vždy přemožen tělesnou touhou, po aktu lásky pak následuje zklamání: „echo smrtelných lásky chropotů, / říjení hříchů, se vším se pářících.“ Láska je tedy kladnou hodnotou ve své cudné podobě, ale jako láska tělesná se přeměňuje v nekonečné hoře a hřích. Navíc jsou vždy láska a smrt svázány k sobě:
Se zpěvem vzlétá k smrti nářek milování
a hvězda tolik světla v křídlech nemá,
co vysálají srdce zraněná a němá.
Ve verších třetího oddílu se zabývá Závada i uměním, díky kterému se člověku otevírá svět. Poezii přirovnává k ohňostroji, který ozáří „celičký život v světle snovém / a celou bídu jeho katakomb“. O poezii říká:
Za světlem melodických vět
cítíš vzlykání tmy se chvět
a v bílých místech mezi řádky
ve verších couvajících zpátky
před slávou nebe, země lenstvím
zámlky před tajemstvím.
Největší prožitek čtenář získá díky smyslným básnickým obrazům. Tato obraznost se blíží baroku svou dramatickou vypjatostí a smyslovostí. Fantastické je také použití zkratky a zhuštění výrazů do krátkých veršů. Smyslovost navíc násobí smělá slovní spojení, která jsou v české poezii jedinečná. Jako příklad uvádím úvodní část básně Večer na vsi, ve které jsem zvýraznila obzvláště povedená slovní spojení:
Poslední polibek dá večer hasnoucí
za nářků vůní z prorubaných lesů.
Den s ohnivými ptáky vzlétá do noci.
Zamžourá luna na rejdiště děsu.
Vysálá hlína žár ze slunce nasátý
a v útrobách jí oheň rakoviny hlodá.
Jak je z ukázek zřejmé, básně jsou psány v pravidelných rýmech. A přestože dávám přednost verši volnému a nerýmovanému, nemohu říci, že by mi zde připadala některá spojení strojená či nepřirozená – naopak – Závada si pohrává s každým slovíčkem, vytváří z nich nezvyklá spojení a čtenáře často šokuje užitým obrazným vyjádřením, zkratkou a hutností verše.
Sbírku Hradní věž doporučuji všem milovníkům kvalitní poezie, která dokáže probudit vaše smysly a spatřit svět takový, jaký skutečně je – jako „rejdiště děsu“ a místo, které má velmi daleko od ráje.