Vložil/a Marta Š., 5. Listopad 2009 - 20:22
„Je to silné, logicky smutné, nevypočítavě dojemné, nečekaně humorné, zkrátka dobré.“ Toto řekl o posledním románu Ivy Hercíkové Michal Viewegh. A já s ním musím souhlasit. V čem je toto dílo jiné než předchozí romány této autorky? A co nám řekne o autorčině životě?
Román začala psát Iva Hercíková ve chvíli, kdy se vrátila z nemocnice. Utrpěla totiž, jak sama říká, příhodu (ucpání jedné ze dvou mozkových cév) a nyní se snaží vyrovnat s trvalými následky. Trpí pocity bezmoci a deprese jsou na každodenním pořádku. Snaží se zvednout ze dna, ale někdy se propadá a touží svůj život ukončit. Ano, román je především svědectvím o boji o vlastní důstojnost.
Jsem z plastu, všechny ty prášky dělají ze mne ochranný obal, ne kolem mne, já jsem ten obal, a kdesi uvnitř toho obalu leží směs cév a žilek, rudá a obnažená, se zbytkem šedé mozkové hmoty, který je taky trochu zarudlý a místy zas vyschlý. Obal se zvykl usmívat a přikyvovat a já jsem si zvykla na ten podivný pohled.
Po celé dny je doma sama a pokouší se alespoň pečovat o domácnost, především pak péct, přestože její pokusy často končí nezdarem. Utíká proto ke svým vzpomínkám na odchod z Čech v roce 1986, na život na Floridě i v New Yorku, kde pokračovala ve spisovatelské práci česky. Domů se vrátila až roku 2000, kdy žila v Praze a Harrachově. Některé příhody jsou veselé, jindy do vyprávění proniká nostalgie a stesk po tom, co bylo a co se již nevrátí. Autorka si také uvědomí, že je odkázaná na svého muže. Ten se k ní sice chová zdvořile, ona však nemůže snést jeho dřívější nevěru i občasné útrpné pohledy na ni. Cítí, že je pro něj přítěží, kterou už nemůže milovat:
František je anděl, ale někdy má jedno křídlo trochu nalomené jako mražené kuře, plandá mu. Hlavně potom, když je vzteklý. Vzteklost teď dovede víc ovládat, ale stále to ještě není dokonalé. Dokonalého bych se ho bála. Máme jednoho společného přítele a ten, když se rozčílil, uvolňoval se bitím hlavy (vlastní) do radiátoru ústředního topení. Měl na lebce hrboly. Také vyhodil z okna čtvrtého patra záchodovou mísu, kterou předtím urval. Pak manželka otěhotněla a změnil se v beránka.
V textu můžete nalézt mnoho chyb v důsledku nemoci, která autorce nedovolila zcela aktivovat své centrální nervové ústrojí. Chyby nejsou, jak by se mohl někdo domnívat, způsobeny její neznalostí českého pravopisu, protože dřívější díla byla vždy pečlivě napsaná a korektoři s nimi neměli mnoho práce. Ke konci této knihy již můžete sledovat odstavce, které na sebe ani nenavazují a které jsou různě dlouhé. Jsou svědectvím o tom, co se jí právě honilo hlavou, i o tom, že již nestihla své dílo dovést do závěrečné podoby.
Iva Hercíková nakonec spáchala 27. ledna 2007 sebevraždu – oběsila se na hedvábné šále s květinovým vzorem, jak si již dříve několikrát zkoušela nanečisto. Život tak ukončila úspěšná česká autorka zaměřující se na romány pro ženy, která se proslavila bestsellery jako Hester aneb O čem ženy sní, Pavouk, který kulhal, Klára, Lékař duší a zvířat aj.
Knihu doporučuji všem, kteří mají rádi příběhy ze života a kteří ocení spojení veselého s tragickým. Poslední kniha Ivy Hercíkové je především výpovědí o jejím zápasu se životem v posledních letech i veselým vzpomínáním na léta předcházející.