Vložil/a Marta Š., 9. Září 2010 - 15:04
Ve sbírce Básníkovo jaro (1921) se Antonín Sova navrací k tématům svého mládí: k přírodě, domovu a důvěrnému vztahu k člověku. Představuje se jako básník milující svět, který ale zpívá i o bolestech života. Zoufale volá po vytvoření bratrství všech lidí, ve kterém by měla mít hlavní roli láska.
První část je nazvána Zázračný máj. V ní básník oslavuje jaro v přírodě a zrození všeho na zemi. Verše jsou plné optimismu a údivu nad krásou. Vše se zelená a rozkvétá a vše je zalito teplými paprsky. Nejdůležitějšími pojmy se stává mládí a láska.
Význačné postavení zde má také ruch světa, tvorba a čin – mládí se musí vybouřit, s tím je spojen i ruch před příchodem jara.
Básník se také navrací k rodnému kraji, v němž nachází bezpečný bod a záchranu. Usiluje o vtěsnání dějin kraje do jedné básně pomocí konkrét (viz báseň Kraji, jenž vždycky jiný byl).
Vytváří zde intimní obraz idylizovaného kraje, který se dostává do protikladu se zkaženým městem. Venkov je spjat s přírodou, ve které člověk může zapomenout na špatnost světa, lid je zde mnohem pracovitější a morálnější. Básník oslovuje zemi, jaro, motýly, mušky, ale také Boha a poutníka.
Ve druhé části sbírky Pokojné výšiny přichází ztišení. Místo jara zde dominuje podzim, zesiluje se složka reflexivní. Jako prostředí zde vidíme temné lesy a tiché hory, které jsou zahaleny mlhou a vytrvalým deštěm.
Pronikají sem i stinné stránky života, např. zničená úroda, která zapříčiní větší bídu a hlad lidu (Nekonečné deště na horách); chudá hostina v protikladu k chudákům, kteří hledají kout k ulehnutí (Hovor s městem) aj.
Básník ale vidí v těchto žaluplných situacích východisko v lásce, která spojí všechen lid.
V posledním oddílu Chvíle pokory, věnovaném Karlu Tomanovi, uslyšíme otevřené přiznání, v němž se zpovídá z trpkých zklamáních a zničených iluzí.
Stále ale věří v lepší budoucnost, přestože je sám už dlouhá léta připoutaný k lenošce. Je smířen se smrtí, která je nutností nového života. Na smrt a život nahlíží jako na koloběh, který se stále opakuje.
Objevují se zde také úvahy o básnickém umění, kdy básníka přirovnává k lovci čekajícímu na inspiraci (báseň Píseň o hodinách tvůrčích, Kořist umění aj.). Básník má být „dělníkem slova“ a kovářem pravdy.“
Čas je určen pouze ročním obdobím, prostředím je většinou příroda. Jazyk se uvolňuje a blíží se k prosté písňové formě. Verše jsou srozumitelné, většinou rýmované a volné.
Jaro
Pod čí to okna zotvíraná
přichází Mladost z jara tak z rána?...
Slyšíš ten pochod?
Pískot vrbových píšťal,
posměšných dud?
Čtverce louky mezi lesy
bíle svítí nahými běsy,
ret jich polibky zrud.
Křehké jak křišťál
smíchy zvučí.
To se zas Mladost
milovat učí (..)