Vložil/a Marta Š., 23. Červenec 2010 - 20:00
Patrně nejslavnější prózou Vladimíra Körnera – pokud opomineme jeho Údolí včel – je román Adelheid, v němž se vrací k tematice druhé světové války. Jako první z českých literátů reflektuje osudy lidí v českoněmeckém pohraničí, především pak jejich nenávist k nacistickým zločincům (po něm se této problematice věnuje např. J. Durych ve své vrcholné próze Boží duha).
Hlavními hrdiny románu Adelheid (1967) jsou osamělci, kteří stále něco hledají, ale nenalézají, a základními motivy je pak násilí, fanatismus, pustošení. Jsou v něm zobrazeny dramatické střety nenávistné lásky mezi lidmi dvou světů, českým důstojníkem, který se vrátil ze západního odboje, a Němkou, jejíž otec i bratr jsou nacističtí zločinci.
Mezi těmito dvěma vznikne zvláštní vztah, který bychom jen těžko mohli považovat za opravdovou lásku. Žena své city nedává najevo, spíše se schovává do jakési ulity a hromadí ve svém srdci nenávist ke všem, kteří by mohli ublížit jí nebo jejímu bratrovi.
Dialogy mezi oběma hlavními hrdiny jsou jednostranné – ona neumí česky a on německy, takže si čtenář může jen domýšlet, jaké emoce v sobě oba skrývají. U Viktora je na rozdíl od Adelheid jeho láska k ní viditelná. Hledá nějakou oporu, někoho, koho by mohl milovat. Sám říká:
„Já nechci zase zůstat sám. (…) Já už nemám jinak nikoho.“
(Körner, V. Adelheid, Údolí včel, Anděl milosrdenství. Praha: Československý spisovatel, 1989, s. 91.)
Stejně jako v jiných románech i zde autor líčí složité nitro postav a zaměřuje se na existenciální, nadčasové problémy člověka. Zde stojí v popředí vina Němců, která je stále všemi připomínána:
– Víte, co se dělá s lidmi, kteří se pelešili s Němci? – (…)
– Za války, – pozvedl konečně hlavu Viktor, – v tom byl rozdíl, to bych taky neomluvil, to prostě neomlouvá nic na světě. Ale teď je přece konec, krve už bylo dost. –
– Neexistuje. Není žádný konec, vážený pane, – ukázal za sebe k oknu vrchní strážmistr, – ti zůstanou pořád stejní, jinak to ani nejde. – (…)
– Oni s tím začali, pamatujte si to, – vnímal tvrdý hlas vrchního strážmistra. – My ne. My jsme byli jenom první v řadě.
S takovými názory se Viktor setkává i u ostatních lidí z pohraničí. Proto se dostává do jakési izolace – lidé ho buď přehlíží nebo mu vytýkají vztah k německé dívce. Nakonec se odhodlá opustit vesnici. Při odchodu se potká s dívkou, kterou spatřil při svém příjezdu. Tím se čtenáři nabízí otázka, zda právě ona nemohla poskytnout Viktorovi lásku a zda se nemohlo předejít tragickému konci.
Körner pohlíží na svět velice plasticky, využívá také některých „filmových“ postupů (popisy připomínající pohyby kamerou, osvětlení, úsečné dialogy). Hlavní slovo je přenecháno nezaujatému vypravěči. Forma dialogů je velice zvláštní, spíše se jedná o jakýsi monolog muže vedený k ženě, která mu nerozumí.
Román doporučuji všem čtenářům, které zajímá tematika druhé světové války a kteří se nechtějí smířit s oním zjednodušeným černobílým viděním, které bylo příznačné pro naši literaturu po roce 1948 v období „mrazu“.