Vložil/a Marta Š., 14. Březen 2010 - 0:32
V poslední části našeho výkladu o versologii se podíváme na časoměrný veršový systém. Ten využívali hojně latinští básníci po vzoru svých řeckých předchůdců, pro češtinu však tento typ verše není příliš vhodný.
Rytmus je založen na pravidelném střídání dlouhých a krátkých slabik. Základní dobou je tzv. mora, která odpovídá krátké slabice. Slabika krátká tedy tvoří jednu dobu (značí se pomocí znaku U, je nazývána také jako arse či lehká doba), slabika dlouhá odpovídá dvěma dobám (značí se pomocí znaku –, nazýváme ji these neboli doba těžká).
Opakující se mory tvoří takt, který má vždy jeden přízvuk neboli iktus. Podle jeho polohy můžeme – stejně jako ve verši sylabotónickém – rozlišovat takty sestupné a vzestupné. Mezi základní typy patří tyto:
trochej – U
jamb U –
daktyl – U U
spondej – –
anapést U U –
tribrachys U U U
krétik – U –
choriamb – U U –
prokeleusmatik U U U U
Některé z těchto řad jsme si představili u verše sylabotónického, musíme však mít na paměti, že se zde nebudou střídat slabiky přízvučné a nepřízvučné, ale dlouhé a krátké. Délka slabik je dána buď přirozenou délkou (v češtině také rozeznáváme samohlásky dlouhé a krátké) nebo pozicí. Pokud totiž za krátkou samohláskou následují dvě souhlásky, tato samohláska se dlouží (např. latinské slovo bellum bychom zapsali takto:
U –).
Výjimkou jsou však případy, kdy za krátkou samohláskou následuje h + souhláska – zde k dloužení nedochází. Zajímavostí jsou také obojetné slabiky, které lze číst jako dlouhé i jako krátké v závislosti na tom, jak se nám dané čtení bude hodit do taktu. Obojetná slabika vznikne tehdy, když za krátkou samohláskou stojí b, p, d, t, g, c, q + r, l.
Nejčastějším časoměrným veršem je daktylský hexametr a pentametr.
Daktylský hexametr je nejčastějším (nebo téměř jediným) metrem latinské epické poezie. Jedná se o šest daktylů jdoucích za sebou, přičemž poslední takt bývá nahrazen spondejem či daktylem (toto nazýváme tzv. herojskou klausulí). Navíc může být každý daktyl nahrazen spondejem kromě stopy páté. Nejčastěji schéma by pak vypadalo takto:
– U U ǀ – U U ǀ – U U ǀ – U U ǀ – U U ǀ – –
– U U ǀ – U U ǀ – U U ǀ – U U ǀ – U U ǀ – U
Daktylský pentametr je vlastně daktylský hexametr, který je rozpůlen na dvě části a každá z nich je nedokončená. Přitom jsou obě části odděleny dierezí. Opět lze daktyly zaměnit za spondeje, ale nyní pouze v prvních dvou stopách. Schéma vypadá takto:
– U U ǀ – U U ǀ – ˄ ǀǀ – U U ǀ – U U ǀ – ˄
Spojením daktylského hexametru a pentametru vzniká metrum oblíbené např. u Catulla a jiných elegiků – tzv. elegické distichon. To vypadá takto:
– U U ǀ – U U ǀ – U U ǀ – U U ǀ – U U ǀ – –
– U U ǀ – U U ǀ – ˄ ǀǀ – U U ǀ – U U ǀ – ˄
Na závěr je nutné si vysvětlit, proč je časoměrná poezie pro češtinu nevhodná. Přes pokusy Palackého či Šafaříka, kteří chtěli časomíru zavést do české poezie, se ukázalo, že by čeští básníci museli uměle vytvářet verše, které by ani nepůsobily česky. Hlavním důvodem je, že polohová délka (tedy ono sekundární zdloužení krátkých samohlásek) v češtině působí nepřirozeně, proto se dalo přednost dodnes hojně užívanému verši sylabotónickému, který později doplnil verš volný.