Vložil/a redakce, 15. Listopad 2009 - 10:38
Typ:
Eva Toulová pokřtí svou knihu Vanitas 22.11. v Praze.
Marnost, pomíjivost, to vyjadřuje podle slovníku cizích slov název knihy Vanitas. I nad tím se v příběhu zamýšlí, ale zdaleka ne jenom.
V příběhu, který přečtete napoprvé jedním dechem a potom podruhé pomaleji, abyste si vychutnali autorčiny jazykové i myšlenkové hrátky. V příběhu, o kterém se těžko píše, protože prozradit něco z dějové linie by byl stejný hřích, jako prozradit čtenáři detektivky, kdo je pachatel. Ale přeci: Dva bratři, obyčejní kluci, a dvě lásky. Dvě velmi osudové lásky. Příběh, ve kterém se hlavní hrdina zjistí, že se zamiloval do Smrti a stojí před osudovou volbou. Život nebo láska?
Tajemno temného a světlého v nás. Otázky, které si stejně klademe, aniž by nás k tomu někdo nutil, ale na které si zapomínáme nebo nechceme odpovídat, protože tušíme, že odpovědi jsou jen matkami dalších otázek... Co je to dávno a co nedávno? Co vše je možné? A může snad člověk milovat Smrt? Či naopak?
To je jen nástin těch obecných , od nichž se odvíjejí konkrétní a ještě konkrétnější, nad kterými se čtenář zamyslí. Snad tolik se dá říct, aby se mnoho neprořeklo. Že motivy a síly, které pamatujeme z pohádek a legend mohou hýbat i syrovou současnou realitou. Tak taková a mnohá další je kniha Vanitas Evy Toulové, která vyjde 20 listopadu.
O autorce
Autorkou této knihy je Eva Toulová. Narozena 3. 2. 1990 ve Znojmě.
2005-2009 vystudovala Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě. Ilustrovala knihu Století neklidu. 2007 vytvořila největší obraz kreslený pastelkami v ČR. Účastnila se mnoha výtvarných výstav. Zajímá se především o literaturu, výtvarné umění
a film. V současné době studuje obor režie hraného filmu na FAMU.
Ukázka z knihy
Uprostřed tichého prázdna mezi černými a bílými políčky šachovnice zatím seděla Osamělá. Její otázky nenacházely klíč k odpovědím. Jak taky mohly, když jich bylo tolik a odpovědi jen dvě: Ano a Ne. Ale to nebylo to, co si teď přála slyšet. Co je mezi tím? To ji zajímalo. Chtěla si vyslechnout celý koncert, ne jen dva tóny. Je pravda, že si nevážíme toho, co máme. Že prahneme po nepoznaném. Jaké to je – milovat? Jaké to je, když už černá jako barva nestačí? Jsou věci, na které se neumírá. Ale co když se kvůli nim ani nežije? I ten nejšťastnější člověk na světě nepřestane toužit po kousku štěstí navíc. I nešťastnému člověku se může stát něco ještě horšího. Ale necítit nic? Necítit znamená nežít. Necítit znamená smrt. Ale nemuselo by. Stačí jediné. Aby se Smrt zamilovala. Tak naivně a nesmyslně, jak to umí jen lidé. Stačí, aby se zamilovala do člověka. Stačí, aby se zamilovala, a nebude žádné černé. Nebude rozvážná a nebude klidná, bez rozumu, beze smyslu. Malé pírko vypadlé z ptačího křídla. Pírko, co kdysi dávno znalo cestu vzhůru k nebi. Pírko, co příliš snadno ztratilo směr letu. Zmítáno větrem, zmítáno dechem, pouhou myšlenkou jej ovládají druzí. Pírko příliš lehké na vlastní názor. Pírko bezmoci. Stane se pírkem. Stále roztaženým deštníkem čekajícím na omytí. Pořád rozepjatým, pořád ve střehu. Ale jak často vlastně prší? Jak často by jej viděla? Nikdy. Někdy. Snad. Zbude z ní jen nepatrné přešlé zátiší, krčící se vanitas mramorových lebek se žhnoucím plamínkem hrozby konce v odňatých očích.