Český jazyk

Čeština je naším mateřským jazykem, jazykem národním, živým (má své přirozené mluvčí), slovanským ve skupině jazyků indoevropských a z hlediska typologie je jedním z jazyků flexivních.

Tento článek je obecným textem o češtině sepsaný podle informací v učebnici z roku 2006. Zahájí rubriku xBook.cz o českém jazyce.

Podle odhadů na světě existuje 3 až 5 tisíc různých jazyků. Hlavní problém v uvedení jejich přesného počtu je v rozlišení jazyka od jeho dialektů. Mnoho navzájem nesrozumitelných dialektů má např. arabský a čínský jazyk, přesto jsou však součástí jazyka jediného. Naproti tomu např. český a slovenský jazyk jsou mluvčím obou národů dobře srozumitelné, přesto se jedná o jazyky samostatné. Velké množství jazyků také neustále vymírá (např. jazyky indiánské či sibiřské), neboť jimi mluví jen několik desítek mluvčích.

Český jazyk je v počtu mluvčích na 59. místě a není jazykem světovým. Za světový jazyk by byl považován až v případě, že by česky mluvilo přes 60 milionů lidí.

Stručná charakteristika

Český jazyk má pouze 5 krátkých a 5 dlouhých samohlásek, 25 souhlásek a jednu domácí dvojhlásku (ou). Další používané dvojhlásky jsou cizího původu a vyskytují se pouze v cizích slovech. Jako jediný slovanský jazyk má čeština také hlásku ř.

Jazyk spisovný

Spisovná čeština vznikla na základě středočeského nářečí a formovala se jako jazyk literárních památek již od 14. stol. Jedná se o celonárodní, oficiální, prestižní a reprezentativní útvar národního jazyka, jeho nejvypracovanější a nejvyspělejší formu. Mělo by se jí užívat ve školách a na úřadech, v literatuře a médiích (zejména v novinách a televizních zpravodajstvích).

Ani spisovná čeština však není úplně jednotná, může obsahovat prvky hovorové, neutrální, knižní a archaické (zastaralá slova).

Hovorovou češtinou se někdy označuje mluvená podoba spisovného jazyka, zbavená archaických a knižních prvků. Stavba vět bývá jednodušší a volnější, slovní zásoba je obohacena slovy z obecné češtiny a u víceslovných pojmenování dochází k univerbizaci (zkrácení v jedno slovo) - spacák, panelák, náklaďák apod.

Jazyk nespisovný

Nespisovnou češtinu lze rozdělit na teritoriální (obecná čeština, nářečí) a sociální (profesní mluva, slang, argot).

Nejčastěji používáme češtinu obecnou (bývá označována jako interdialekt - nadnářeční jazykový útvar). Užíváme ji v každodenní komunikaci, proto se také označuje pojmem běžná, nebo městská mluva. Je charakteristická expresivními výrazy, uvolněnou syntaktickou stavbou, mísí se v ní spisovné a nespisovné tvary apod.

Dále jen stručně:

• Profesní mluva je soubor zejména specifických výrazových prostředků mezi mluvčími určitého povolání.
• Slang je způsob vyjadřování určitých zájmových skupin
• Argot je označení výrazových prostředků vrstev sociálně izolovaných či vyřazených

Vývojové tendence českého jazyka

I spisovný jazyk není neměnný. Přizpůsobuje se vývoji společnosti a odráží její požadavky. Mezi specificky současné změny patří:

• Univerbizace - změna víceslovného pojmenování v jednoslovné
• Multiverbizace - víceslovný opis místo jednoho výrazu
• Internacionalizace - přejímání cizích slov, dnes zejména z angličtiny
• Posuny ve vrstvách slovní zásoby, dnes zejména tendence ke zhovorovění
• Demokratizace - rozšíření okruhu uživatelů spisovného jazyka
• Intelektualizace - přizpůsobení jazyka k tomu, aby jeho projevy byly co nejpřesnější
• Terminologizace - zvyšuje se počet odborných termínů užívaných v běžné mluvě
• Determinologizace - termíny přestávají být součástí odborného stylu, ztrácejí příznak odbornosti

Historie českého jazyka

Čeština se vyvinula na konci 1. tisíciletí ze západního nářečí praslovanštiny. V pračeském období si zachovávala některé praslovanské prvky, jako byly jery, nosovky (ę a ǫ), palatalizace či systém čtyř minulých časů (aorist, imperfektum, perfektum, plusquamperfektum). Tyto prvky nejpozději do konce 15. století postupně vymizely (v uvedeném pořadí).

První česky psanou památkou jsou 2 věty ze zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 1057, které jsou však zřetelně mladší, zřejmě až z 12. století. Zní: „Pavel dal jest Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvema dušníkoma Bogucos a Sedlatu.“

Dále se dochovaly glosy z chorální knihy svatojiřské, rovněž z 12. století, od neznámé jeptišky: „Aldík krásen jako anjelík, jenž v blátě se válé. Lector Vituz je krásný kurvy syn.“ Věty byly psány tzv. primitivním pravopisem, který používal neupravenou latinku i pro zápis hlásek, které byly latině cizí (jedno písmeno mohlo označovat více hlásek).

Slovní zásoba

Slovní zásoba je převážně slovanského původu. Čeština a příbuzná slovenština uchovávají až 98 % praslovanské slovní zásoby, nejvíce ve srovnání s ostatními slovanskými jazyky.

Jako u většiny evropských jazyků řada slov z oblasti kultury a vědy byla převzata z řečtiny (demokracie, parabola, typ) a latiny (škola, kříž, doktor, herbář) . Vzhledem k těsným historickým kontaktům byla řada slov přejata z němčiny (knedlík, šunka, taška, brýle, rytíř), případně jejím prostřednictvím byla přejata slova z jiných jazyků. Z němčiny pochází řada slov z oblasti řemeslnického názvosloví i slangu (hoblík, klempíř, ponk, šichta), mnoho slov proniklo do nespisovných vrstev jazyka (majznout, lajsnout/lajznout si, luftovat).

V období národního obrození byla řada slov programově přejímána ze slovanských jazyků – polštiny (báje, věda, půvab, otvor), ruštiny (vzduch, příroda, chrabrý) aj. Uměle bylo vytvořeno české odborné názvosloví, často doslovným překladem (kalky). Mnohé tyto pojmy se ujaly a jsou běžně používány.

Ruština pak obohacovala češtinu zejména v druhé polovině 20. století, zejména z politických důvodů (sovět, kulak, chozrasčot, polárník, rozvědka, celiny). Z italštiny pochází řada pojmů z oblasti hudby (duet, soprán, forte, piano), z francouzštiny slova týkající se módy (baret, blůza, manžeta). Angličtina původně byla zdrojem sportovních výrazů (fotbal, hokej, tenis), v současnosti z ní pocházejí mnohá slova z oblasti výpočetní techniky (software, hardware) a mnoha dalších oblastí života.

Čeština přejímá slova i z exotických jazyků, často prostřednictvím jiných jazyků. Z arabštiny pochází např. alkohol, káva, trafika, z turečtiny jogurt, klobouk, čapka, tasemnice, z čínštiny čaj, kečup, z hindštiny džungle či jóga.

Počet slov

Přesný počet slov v češtině není možné určit, jelikož se čeština jakožto živý jazyk neustále vyvíjí. Zatím nejrozsáhlejší Příruční slovník jazyka českého, postupně vydaný v letech 1935–1957, má zhruba 250 000 hesel. Obsahuje i slova, která zná málokdo, a neobsahuje naopak některá slova obecně známá (např. vulgarismy). Zaměřuje se totiž na popis spisovné slovní zásoby na základě výtahů z beletrie, časopisů a částečně novin.

Slovník spisovného jazyka českého, jehož první vydání vyšlo v letech 1960–1971, druhé vydání v roce 1989, má přibližně 192 000 hesel.

Rozsahem nejmenší Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (první vydání 1978, druhé, upravené vydání 1994) obsahuje zhruba 48 000 hesel představujících jádro spisovné slovní zásoby.

Oficiální status

Češtinu používá převážná většina obyvatel České republiky, její používání však není dáno speciálním jazykovým zákonem. Podle příslušných zákonů soudy, orgány činné v trestním řízení a úřady vedou jednání a vyhotovují rozhodnutí v českém jazyce (finanční úřady též ve slovenštině). Kdo neovládá češtinu, má nárok na jednání v jazyce, který ovládá (de facto na tlumočení). Prodávané zboží musí být opatřeno návodem v češtině.

Podle Listiny základních práv a svobod (součást Ústavy ČR) mají národnostní a etnické menšiny právo na vlastní jazyk.

Čeština je též (od května 2004) jedním z 23 (stav k roku 2007) oficiálních (úředních) jazyků Evropské unie. Formálně jsou si všechny oficiální jazyky EU rovny.

Zdroje:

• Wikipedia
• Český jazyk (Mgr.Drahuše Mašková a další)