Vložil/a Marta Š., 17. Leden 2010 - 15:38
Typ:
Jazyk se skládá z lexikálních jednotek, které bývají tradičně nazývány jako slova. Ta se dělí podle tradičních gramatik na plnovýznamová a neplnovýznamová. To znamená, že některá slova mají význam v tradičním slova smyslu (např. hrad označuje středověkou stavbu s hradbami, věžemi atd.) a jiná tento význam nemají, zato pomáhají třeba se skládáním vět a s pochopením jejich významů. Jaké slovní druhy patří mezi slova plnovýznamová a neplnovýznamová? A co je to význam lexikální a gramatický? Nejen to se dozvíte v tomto článku.
Autosémantika
Tímto termínem se označují slova plnovýznamová. Jako příklad si můžeme uvést podstatné jméno pes – to má autonomní význam, který lze rozdělit na význam lexikální (tj. slovo pes označuje čtyřnohé chlupaté zvíře) a význam gramatický (tj. slovo pes je podstatné jméno v prvním pádě mužského rodu životného). Slova patřící do této skupiny jsou označována jako lexikálně-gramatická.
Tato autosémantika většinu naší slovní zásoby (cca 96 %) a stále jejich počet roste díky tvoření nových slov. Z hlediska syntaxe se dá říci, že autosémantika plní funkci větných členů. Z hlediska slovních druhů sem můžeme zařadit podstatná a přídavná jména, číslovky, slovesa a příslovce, tedy ta slova, která označují určité předměty, vlastnosti, děje atd.
- Podstatná jména (lat. substantiva) pojmenovávají substance a jsou nejvíce autonomní.
- Přídavná jména (lat. adjektiva) pojmenovávají statické příznaky substancí (tj. vlastnosti, vztahy), přičemž jsou závislé na podstatných jménech (např. slovo pes musí mít přívlastek ve tvaru prvního pádu rodu mužského, např. hnědý pes, nikoliv hnědá pes). Adjektiva však naopak dominují příslovcům.
- Číslovky vyjadřují množství, přičemž je někteří lingvisté za autosémantika nepovažují.
- Slovesa pojmenovávají dynamické příznaky substancí (tj. procesy, stavy, změny stavů).
- Příslovce jsou zvláštní tím, že jsou neohebné. Pojmenovávají příznaky příznaků (tj. okolnosti procesů, vlastností, stavů – viz například rozlišování příslovečného určení místa, času, míry apod.).
Synstémantika
Slova patřící do jiných slovních druhů jsou synsématnika, tedy slova neplnovýznamová. Nedá se však říci, že neměli vůbec žádný význam – ten totiž nabývají až ve spojením s autosémantiky. Schází jim význam lexikální, mají však význam gramatický. Někdy se těmto slovním druhům říká také pomocné slovní druhy, protože pomáhají při výstavbě a organizaci textu.
Patří sem:
- Předložky (lat. prepozice) – vyjadřují nejčastěji vztah mezi slovese a podstatným jménem, méně často mezi jednotlivými podstatnými jmény. Plní funkci specifikační a modifikační.
- Spojky (lat. konjunkce) – slouží ke spojování vět a větných členů, přičemž podle použité spojky lze rozlišovat souvětí koordinační (souřadná) a subordinační (podřadná).
- Částice (lat. partikule) – mají především funkci emocionální a kontaktovou. Někdy se sem zařazují i slovesa modální a fázová (tedy slovesa pomocná) a spona být, stát se.
Zvláště stojí tyto slovní druhy:
- Zájmena (lat. pronomena) – zastupují substantiva a adjektiva a jejich úkolem je ukazovat, odkazovat a zastupovat tyto slovní druhy.
- Citoslovce (lat. interjekce) – vyjadřují city, emoce. Přestože jsou významově samostatné, nebývají zařazovány do věty, proto se ani neurčují při větných rozborech.
Přestože jsou autosémantika početnější, synsémantika se vyznačují mnohem vyšší frekvencí užití. V téměř každé větě můžete nalézt stále se opakující spojky či předložky, avšak významově samostatné druhy se opakují mnohem méně. Zajímavé je, že mezi autosémantiky a synsémantiky neexistuje ostrá hranice (např. autosémantikum kolo se stalo předložkou kolem, která je již synsémantikem).